Článek v bystřickém zpravodaji

Když truhlář pokračuje v díle starém sedm století aneb
Jak Moravané věšeli zvony v Týnském chrámu

Když se letos (2008) o Velikonocích rozezněly tři nové zvony v Týnském chrámu v Praze, uzavřela se jedna kapitola v  historii této významné památky. Svůj otisk v ní na další desítky a možná stovky let zanechal i jeden Bystřičan – truhlář Jiří Jakubec. Ve své bystřické dílně vyrobil dřevěné závěsy na tyto zvony i nadstavbu zvonové stolice. A pak se společně s Petrem Jankem ml. a Radimem Kocurkem zúčastnili letos v únoru technicky náročné instalace nových zvonů do věže Týnského chrámu, kterou jsme s napětím mohli sledovat i v přímém televizním přenosu na ČT24.

S mladým podnikatelem Jiřím Jakubcem jsme si o tomto výjimečném zážitku povídali nad sérií dokumentárních fotografií, které v Praze nafotil.

Začněme od začátku. Jak jste se vůbec k této práci dostal? 
Už řadu let spolupracuji se zvonařstvím rodiny Dytrychů z Přerova, která odlévala i zvony pro Týnský chrám. Vyrábím dřevěné závěsy na zvony už 11 let, za tu dobu jsem jich vyrobil asi 900 kusů. Jsem patrně jediný člověk v ČR, který se na tuto práci specializuje. Takže jsem spolupracoval na závěsech i pro tyto zvony. Vyráběl jsem je z dubového masivu podle historických předloh a společně s pracovníky firmy BOROKO jsem je na místo pomáhal instalovat. Vyrobil jsem i dřevenou nadstavbu takzvané zvonové stolice. 
Čím byla práce pro starobylou pražskou památku tak výjimečná? 
Z fotografií vidíte, v jaké výšce, v jak nedostupných prostorách a za pomoci jaké techniky celá instalace probíhala. Pro mě osobně bylo ale hlavní a tak trochu neuvěřitelné, že jsem mohl pokračovat v práci na díle starém 700 let. Původní zvonová stolice i další dřevěné části chrámové věže jsou skutečně tak staré! Přesto jsou stále velmi zachovalé. Zůstává záhadou, jak sem, do obtížně přístupné věže ve výšce padesát metrů nad zemí, tenkrát dostali obrovské dřevěné trámy. Musely být vyrobené ze stromů dlouhých nejméně devět metrů, které měly aspoň 1,5 metru v průměru. O těžkých zvonech nemluvě. 
Samotné zvony ale takové štěstí neměly a nedochovaly se, že? Kde vlastně skončily? 
Tak ty poslední byly zrekvírovány za druhé světové války a rozbity na kusy. Ale to nebyly staré zvony. Ty nejstarší padly za oběť Švédům za třicetileté války a pohnutý osud se zvonům nevyhnul ani za obou světových válek. Posledních šedesát let zůstal v severní věži jen zvon Svatá Anežka. V jižní věži se zachránil zvon Marie, díky své velikosti. Váží totiž 6,5 tuny. 
Jak těžké byly ty tři nové zvony? Největší, zvon Archanděl Michael, váží asi 2,7 tun. Pro vaši představu, je asi třikrát větší než náš bystřický zvon. Jeho vyzdvižení do věže zajišťoval největší pojízdný jeřáb v ČR, který váží 120 tun. Podle plánů kanalizace na Staroměstském náměstí byl navigován na místo, kde nehrozilo jeho propadnutí. 
Týnský chrám je ale zcela zastavěn okolními budovami. Jak se jeřáb ke chrámové věži dostal? 
Je to těžko představitelné, ale rameno tohoto jeřábu mělo délku 97 metrů. Když na konci tohoto ramene visel dvouapůltunový zvon, kýval se i v klidové poloze dva metry na každou stranu. Do věže jsme ho museli dostat bočním oknem, které bylo pro tento účel rozšířeno. Kameníci museli vysekat kvádry po stranách, aby zvon vůbec oknem prošel. Ale i když už se ho podařilo dostat přes okno do věže, nebylo vyhráno. Složitým systémem kladkostrojů jsme museli zvon pomalu přemisťovat přes zvonovou stolici na druhou stranu. 
S těmi menšími zvony byla menší práce? 
Dva menší zvony, Svatá Ludmila a Svatý Jan Nepomucký, prošly oknem na čelní straně věže. Ale práce to byla pořád velmi náročná. I před samotnou instalací zvonů. Museli jsme z věže odstranit nepořádek a nepotřebné staré dřevěné prvky. Trávili jsme celé dny na trámech s rukama nad hlavou a motorovou pilou v ruce. Do věže vede 140 příkrých schodů, které jsme zdolávali i dvacetkrát za den. Všechny zábrany sahají člověku jen po kolena a nesmíte se moc rozhlížet kolem sebe. I věčně fotografující Japonci na Staromáku vypadali z výšky jako tečky. A my jsme pětačtyřicet metrů nad nimi tahali těžké trámy na ramenou a často v předklonu, abychom prošli nízkými a úzkými dveřmi. Byla to hrozná dřina, ale jsme šťastní, že se nikomu nic nestalo. 
Zavěšením zvonů ale práce asi neskončila? 
Po nás nastoupili elektrikáři a instalovali elektronický ovládací systém. Zvony se houpou pomocí nejmodernějších mechanismů prostřednictvím tzv. magnetických polštářů. Zvonit jsem je ale ještě neslyšel. Zvony byly odlity v Brodku u Přerova, instalovala je firma pana Bouchala, který se u Dytrychů ve zvonařské firmě řemeslu vyučil a montážní tým jeho firmy BOROKO doplnili tři Bystřičáci. Takže šikovné české ručičky byly vlastně z Moravy… …ale pod nohy se nám pletli fotografové a filmaři z Prahy. (Smích). Myslím, že je to krásný pocit pokračovat ve starém řemesle. Paní Tomášková pokračuje v rodinné zvonařské tradici Dytrychů. Výroba tak velkého zvonu, jako byl Michael, je enormně náročná. Zvon je zdoben nápisy a reliéfy, a první odlitek musel být dokonce znovu roztaven, protože jeho tón byl nižší, než měl být. Ale výsledek je skutečně chloubou nejen Prahy, ale také Moravy. 
Až půjdete jednou se ženou a dětmi po centru Prahy a budete se dívat k věži Týnského chrámu, na co si vzpomenete? 
Jak jsem tam nahoře strávil dva týdny života. A dětem se budu chlubit, že ty zvony zvoní i díky jejich tatínkovi (Smích). 

Děkuji za rozhovor 

Barbora Janečková